Krok za krokem - Návrat

31. 7. 2025 4:53

Od půl čtvrté jsem vzhůru, nemůžu spát... je toho tolik, co se mi teď děje. Co se děje všude kolem.

Možná ale, že jsem prostě jen měl vstát a psát. Proč? Protože několik desítek kilometrů vzdušnou čarou ode mne stále hoří posvátný Dědeček Oheň. A se sílícím rozbřeskem se u něho mlčky scházejí vizionáři. Zase po roce.

Po čtyřech dnech a nocích, kdy byli bez rozptýlení jen sami se sebou. S lesem. S Matkou Zemí. S Bohem.

Pomalu, potichu, odkládají sbalenou ohrádku ze svých přání a proseb na určené místo. Svůj úkol už splnila. Pak přichází k Mivovi a pohlédnou mu do očí. Hloubka hloubce. Poté už je čeká místo u Dědečka, aby je potěšil svou prostou přítomností, promluvil si s nimi a ohřál je.  

Vzpomínám, jak stojím u ohně s nimi. Cítím jednotu, ale také to, že si každý přinesl něco úplně jiného. Dar, který mu zůstane na zbytek života. 

A vkrádá se ještě jeden pocit... nepatřičnost. Měl bych tu s ostatními stát v kruhu stejně, i když jsem vizi neodešel hledat do lesa? A čekal, jestli náhodou nepůjde kolem v táboře? Odpovídám si sám, nesoudíš ostatní, nedělej to ani sám sobě. A ostatním je to určitě úplně jedno. 

Krok. Za. Krokem.

Jeden pocit střídá druhý. OBDIV. Oni to zvládli. Vydrželi být čtyři dny sami v lese. Bez jídla a bez vody. Prohlížím si jednoho po druhém a mám takovou radost, že je zase vidím!

Oheň hřeje, svítí, voní. Tak málo? Tak moc! Cítím kouř ze šalvějového smotku. Blíží se rituální potní chýše, která hledání vize ukončí. 

Těším se. Mám plán.