Krok za krokem VIII.

Skončilo druhé kolo… jsem vysušenej jak treska. Nahýbám se ke vchodu a ptám se Miva, jestli se můžu přidat. Poté, co Mivo přikývne se naposledy nadechuji vzduchu venku a lezu vstříc… sám sobě.

MITÁKUJA OJÁSIN. MITÁKUJA OJÁSIN, VÍTEJ BRATŘE, vřelé přivítání. Lezu po čtyřech kolem žen mezi muže a rozhlížím se po známých tvářích. Je zřejmé, že tady se nikdo růžovou zahradou neprocházel.

V pravé poledne na letním slunci je potní chýše rozžhavená jak plotýnka i bez kamenných mužů… natož s nimi. Tato potní chýše před odchodem vizionářů je rituální. Mezi jednotlivými koly nikdo nevychází ven… jen firemani dodávají o přestávkách vodu kolující v lahvích. Poslední vodu před odchodem vizionářů na svá místa.

Hlava mne nebolí, jsem celkem čerstvý… věřím si. Při jednotlivých krocích, přinášení a ukládání kamenů, zavírání dveří, požehnání… vzpomínám na včerejšek a sleduji své reakce. Jsou mnohem klidnější. Jedno horolezecké rčení praví KDYŽ TO ZNÁŠ, JDE TO SNÁŽ. A je to tak, dneska zas. Vím, že přežiju a vím i jak. Podlaha ale nechladí tak, jako v noci. Před posledním kolem zvedáme okraje chýše a pouštíme nashromážděné teplo ven. A dovnitř čerstvý chladivý vzduch.

Při posledním kole se opět zpívá. Já také zpívám. Také to nebývá pravidlem. S písničkou jde všechno snáz. Dudlík zůstal v kapse.

Pomalu jeden po druhém vylézáme ven a chvíli společně trávíme v přítomnosti Dědečka ohně, který bude příští čtyři dny a noci dávat pozor a hřát všechny vizionáře. Bude tu hořet jen pro ně. Pečovat o něho a společnost mu budou dělat všichni, kteří zůstali v táboře… hlavně v noci.

Vše už probíhá v tichu, každý sám se sebou. Každý sám v sobě. Vision Quest právě začal…

Teď už jen rychle otřít pot, převléknout do připravených suchých šatů a vzhůru ke svému místu. DRAHÝ VIZIONÁŘI, JSI OČEKÁVÁN.

Během deseti minut tábor zcela změnil svoji energii. Energie příprav a očekávání, nervozity z neznámého, sdílení a hluku, který o sobě udělá deset lidí, je pryč. Místo bývalého mlýna v minutě zaplní absolutní klid. Letní ospalost.

Mám chuť poprvé vyzkoušet VANU v potoce. Tůňku za malou hrází, hlubokou po prsa a dlouhou pár metrů. Mezi velkými stromy a jejich kořeny. Mám co oslavovat, přežil jsem dvě kola… ani v létě a po potní chýši se mi do potoka neleze lehce. Spouštím se do vany a křičím z plných plic zatímco voda stříká všude kolem. To je ono, jsem ŽIVÝ! Lehám si na záda a nechávám se omývat proudem potoka. Jako pstruh. Jako druh. Olda a Oneg budou u potoka další čtyři dny. Myslím na ně.

Myslím i na ostatní. Dnes jsou k obědu řízky… pár jich sním pro sebe a také pro ty, kteří si je dnes nedají.